Klíčové faktory úspěchu významných středoevropských podnikatelských osobností minulosti ve světle současné hospodářské krize (příspěvek O.Šuleře na mezinárodní konferenci Podnikání v podmínkách EU v Katowicích)
Pokusil jsem se na příkladu 25 významných podnikatelských osobností tohoto období identifikovat typické klíčové faktory jejich úspěchu. Zjistil jsem, že k nejčastějším patří kvalitní vzdělání, vedení osobním příkladem, odvážná strategie, inovativnost a tvořivost, nápaditá reklama, péče o zaměstnance a společenská odpovědnost.
1. Kvalitní vzdělání
Pod pojmem kvalitní vzdělání si ovšem nemůžeme představit jen absolvování prestižních vysokých škol. V minulosti nemohl být za skutečného vzdělaného odborníka považován nikdo, kdo nepoznal, jak to v jeho oboru chodí jinde ve světě. Je proto typické, že většina úspěšných předválečných podnikatelů měla za sebou nejen studium na více domácích a zahraničních vysokých školách ale i studijní cesty po vyspělých průmyslových zemích a praxi v různých zahraničních průmyslových podnicích.
Jako příklad můžeme uvést nejvýznamnějšího moravského podnikatele 19.století Hugo Salma, největšího českého mecenáše Josefa Hlávku, zakladatele světově proslulých značek Emila Škodu a Františka Janečka nebo jednoho z největších evropských meziválečných podnikatelů Emila Kolbena.
Starohrabě Hugo Salm neváhal po studiu práv a přírodních věd pracovat v anglických a francouzských železárnách, strojírnách a textilkách a dokonce i jako horník v příbramských dolech. Hovořil dokonale česky, německy, anglicky, francouzsky a italsky. Své široké vzdělání a získané zkušenosti posléze dokázal využít k tomu, aby podnikání na rodovém panství pozvedl na moderní úroveň.
Podobně neváhal získávat zkušenosti i později věhlasný stavitel a architekt Josef Hlávka. Po studiu pozemního stavitelství v Praze, pokračoval ve studiu architektury ve Vídni, přičemž si přivydělával jako zednický přidavač a získal výuční list zedníka. Po ukončení studií obdržel cestovní stipendium a po 3 roky sbíral zkušenosti v jižní Evropě, Francii, Anglii a Německu.
Kvalitní vzdělání a sbírání zkušeností ve vyspělých zemích Evropy stálo na počátku úspěchu i Emila Škody, který vybudoval jednu z největších evropských předválečných zbrojovek a strojíren, nebo Františka Janečka, majitele slavné firmy Jawa. Janeček například po absolvování vysoké školy v Berlíně dokázal během vedení stavby nového závodu továrny Kolben v Holandsku vystudovat polytechniku v Delftu a přihlásit několik patentů. Prodej jejich práv mu pak umožnil další studijní cestu po západní Evropě a založení vlastního podniku.
Nejtypičtějším příkladem, jak kvalitní vzdělání a bohaté zahraniční zkušenosti mohou rozhodnout o podnikatelském úspěchu, je Emil Kolben, zakladatel světově proslulé firmy ČKD. Přestože byl z deseti dětí chudého domkáře, podařilo se mu vystudovat elektrotechniku a strojnictví na pražské technice a získat stipendium na studijní cesty do zahraničí. Celkem strávil 15 let v průmyslových podnicích v Evropě a USA. V Edison Machine Company (pozdější General Electric) se dokonce stal šéfinženýrem a osobním spolupracovníkem Edisona a setkal se i s dalším geniálním vynálezcem Nikolou Teslou. Když posléze v Praze zakládá Elektrotechnickou akciovou společnost, hýbe světem techniky spor, zda je lepší Edisonem propagovaný stejnosměrný proud nebo Teslův třífázový střídavý proud. Zatímco v Čechách vynálezce samouk a nakonec neúspěšný podnikatel František Křižík zastával mylný Edisonův názor, Emil Kolben, vyzbrojen kvalitním teoretickým vzděláním a bohatými zahraničními zkušenostmi, neústupně trval na proudu střídavém. Správně totiž došel k závěru, že stejnosměrný proud se nehodí k pohánění výkonných strojů a nelze jej transformovat. A tak, zatímco Františka Křižíka jeho lpění na chybném principu podnikatelsky zničilo, Emil Kolben vybudoval navzdory hospodářským krizím podnik, který výrazně ovlivňoval prosperitu a stabilitu celé meziválečné československé ekonomiky.
2. Osobní příklad
Snad všechny významné podnikatele minulých století spojovala neobyčejná pracovitost. V mnoha případech pak dokonce i znaky vedení, které bychom dnes nazvali leadershipem. Jak jinak totiž nazvat chování charismatických podnikatelů, kteří prakticky veškerý čas trávili ve firmě společně se svými zaměstnanci, svým pracovním nasazením a zaujetím jim šli osobním příkladem a přitom nezapomínali náležitě se s nimi o výsledky svých úspěchů podělit.
Za všechny jmenujme alespoň legendárního karosáře Josefa Sodomku, už zmiňovaného Josefa Hlávku, výrobce čokolády Rudolfa Pachla či slavného velkovýrobce mýdla Johanna Schichta.
Skutečným fanatikem práce byl Josef Sodomka, jehož automobily se staly dodnes obdivovanými symboly předválečného Československa. Tohoto podnikatele si spolupracovníci a dělníci pro jeho vlastnosti natolik vážili a doslova milovali, že si počátkem 50.let doslova vymohli jeho propuštění z komunistického žaláře.
Obdobně se za svého šéfa Jana Rudolfa Pachla postavili i dělníci po válce znárodněné čokoládovny RUPA. Dosáhli tak, že oblíbený podnikatel mohl až do pozdější vynucené emigrace ve firmě zůstat alespoň ve funkci výkonného ředitele.
Fanaticky tvrdou prací, nekompromisní poctivostí a neobvyklou skromností vynikal i neuvěřitelně štědrý mecenáš vědy a umění Josef Hlávka, který v důsledku pracovního vypětí ochrnul na obě nohy. Ani to jej však nemohlo na dlouho odvést od podnikání a dobročinného úsilí.
Legendou srovnatelnou s Tomášem Baťou byl i německý severočeský podnikatel Johann Schicht. Tento ústecký zakladatel pozdější Setuzy se už na přelomu 19. a 20.století zabýval kvalitou života svých zaměstnanců, dbal na stejné podmínky Němců a Čechů a dokonce po svých německých úřednících vyžadoval znalost českého jazyka.
3. Odvážná strategie
Zajímavé je, jak se úspěšní předváleční podnikatelé vyrovnávali se krizemi. Na rozdíl od těch ostatních se nesoustředili jen na snižování nákladů a uvažování v kategoriích přežívání. Naopak, jednali proaktivně a pojali krizi spíše jako příležitost.
Podívejme se proto, na jaké strategii postavili svůj úspěch Škoda a Kolben, díky čemu v době všeobecné krize prosperovali Sodomka, Schicht, Pachl, Janeček či Jaroslav Pála, zakladatel pozdější Baterie Slaný.
Emil Škoda si už ve svých podnikatelských začátcích ve druhé polovině 19.století dobře uvědomoval, že se na trhu objevuje jedinečná příležitost. Probíhající průmyslová revoluce potřebovala kvalitní ocel a současně přinesla techniku do vedení válek. Světové mocnosti požadovaly moderní zbraně, které malé strojírenské firmy nebyly schopny dodávat. Škoda proto investoval do modernizace a rozšiřování slévárenských a strojírenských provozů a zanedlouho byl jedním z mála v Evropě, kdo dokázal technicky i kapacitně zvládat velké státní zbrojní zakázky.
Také Emil Kolben se rozhodl vybudovat velkou firmu. V meziválečném období se jeho elektrotechnický podnik nejdříve spojil s Českomoravskou strojírnou, později s továrnou Bretffeld-Daněk a vznikla Českomoravská Kolben-Daněk (ČKD) Po této fúzi firma navzdory krizím díky strategie diverzifikace vzkvétala, přičemž uplatňovala heslo: „Vyrábíme všechno, od špendlíku po lokomotivy“.
Obdobnou strategii, i když v mnohem menším měřítku, zvolil v období hospodářské krize majitel podniku na baterie Jaroslav J.Pála. Zareagoval na ni totiž rozšiřováním sortimentu. Vedle baterií a svítilen začal ve Slaném vyrábět rozhlasové přijímače, akumulátory do automobilů, čistící prostředky a zařízení jemné mechaniky. Podnik pod jeho vedením poté vzkvétal až do konce války, kdy byl odsouzen za dosud zcela nevyjasněnou kolaboraci.
Další z úspěšných podnikatelů té doby, výrobce čokolády Rudolf Pachl, zvolil jinou strategii. V období po 1.světové válce přišla obrovská poptávka po cukrovinkách, která přilákala řadu podnikatelů. Pachl ale konkurenci předstihl díky předsunuté vertikální integraci spočívající ve vybudování sítě vlastních prodejen po celé republice a zásobování vlastní autodopravou. Před 2.světovou válkou tak v Československu fungovalo už tři stovky jeho obchodů a poboček.
Výrobce motocyklů Jawa František Janeček zase v době hospodářské krize prosperoval díky stejné strategii jako Baťa. Poučil se z počátečních nezdarů a začal ve velkých sériích vyrábět pod heslem „Lepší stroj za málo peněz“ motocykl Jawa 175, který byl více než třikrát levnější než nejlevnější konkurence.
Strategii vedoucího postavení v celkových nákladech zvolili k překonání krize i severočeští Schichtovi. Soustředili se navíc na produkty nutné pro běžný život (mýdlo) a dokázali přitom udržet vysokou kvalitu.
Zcela jinou strategii zvolila firma Carrosserie Sodomka (po znárodnění Karosa). Josef Sodomka vsadil na odlišení a zaměření na exkluzivní klientelu. Odmítl pásovou velkovýrobu a vsadil na eleganci, kvalitu a výlučnost. Na přání zákazníků karosoval podvozky různých automobilek, přičemž jeho výrobky se staly dodnes ceněnými legendami.
4. Inovativnost a tvořivost
Řada předválečných podnikatelů rozvíjela v praxi vlastní nápady. Inovace byly i osvědčenou metodou, jak zvládat krize. Inovovat totiž znamená vytvářet nové výhody.
Za příklad si můžeme vzít bratry Fričovy, světového krále knoflíků Jindřicha Waldese, rodinu Petrofů nebo Františka Wichterle a bratry Kovaříky, zakladatele firmy Wikov.
Bratři Josef a Jan Fričové propadli v mládí astronomii. Když zjistili, že sehnat potřebné vybavení není snadné, založili v Praze dílnu na výrobu astronomických, geodetických a měřících zařízení. Jejich produkce nacházela uplatnění v cukrovarnictví, laboratořích, kotelnách, elektrárnách a teplárnách, při vytyčováních železničních tratí, tunelů i důlních chodeb. Jejich snaha o inovace jim pomohla uspět i v mezinárodní konkurenci a některé jejich přístroje se staly předepsanou normou i pro státní laboratoře v zahraničí.
Jindřich Waldes byl snad stejně úspěšný jako Tomáš Baťa. Jednou z příčin úspěchu jeho firmy, po znárodnění přejmenované na národní podnik Kooh-i-noor, byla sázka na technický pokrok. Na počátku byl automat na výrobu patentek, který nahradil deset dělnic a výrobky neuvěřitelně zlevnil. Už před válkou měla Waldesova firma děrnoštítkové stroje, předchůdce dnešních počítačů. Pracovala tu vlastní patentová kancelář a informační služba sledující dění v oboru.
Inovacemi získávala trhy i továrna na hudební nástroje Antonín Petrof. Syn zakladatele firmy Vladimír Petrof se už po 1.světové válce nebál přicházet s novinkami jako elektrofonická reprodukce zvuku, elektrické osvětlení klaviatury, elektronická modifikace zvuku či barevná hudba. Ostatně špičkově vybavené výzkumné pracoviště provozuje rodinná firma Petrof i v současnosti a ovládá 90% evropského trhu.
Rostoucí poptávka po zemědělských strojích ve druhé polovině 19.století přivedla prostějovské podnikatele Františka Wichterle a bratry Kovaříky k založení továren na zemědělské stroje. Po 1.světové válce se rozhodli přestat si konkurovat a založili společný podnik známý pod dnes již legendární značkou Wikov. Začali vyrábět automobily na zakázku a experimentovali s různými konstrukcemi. Už ve dvacátých letech přišli s motorem z hliníkových slitin, hydraulickými posilovači brzd a kapkovitou karosérií. Jejich stroje a zařízení jsou dodnes předmětem zájmu sběratelů a muzeí z celého světa. Tvořivost Františka Wichterle zdědil jeho syn Otto, který počátkem 60.let přišel s geniálním vynálezem kontaktních čoček.
5. Nápaditá reklama
Dobrá reklama byla samozřejmou součástí meziválečného podnikání. V řadě případů byla tak nápaditá a účinná, že pomohla nejen překonat období hospodářské krize, ale nastartovala nebývalou prosperitu. Mnohé z tehdejších reklamních sloganů a symbolů kupodivu přežily i dobu socialismu a jsou známy i poválečným generacím.
Jako představitele takové účinné nápadité reklamy můžeme uvést například bratry Sigmundy, Johanna Schichta, Jindřicha Waldese, Václava Laurina a Václava Klementa, Hynka Zátku, Arnošta Dadáka, Jaroslav Brouka a Josefa Babku či Karla Šroubka.
Výrobci pump z Lutína bratři Sigmundové dosáhli v období 1.republiky světové proslulosti mimo jiné i svou účastí na dobrodružném odkrývání tajemství ponorné řeky Punkvy v Moravském krasu. Když začátkem roku 1932 oznámil profesor Karel Absolon svůj záměr vyčerpat vodu z podzemní řeky Punkvy, aby mohl prozkoumat jeskynní systém u propasti Macocha, nabídli mu okamžitě svou pomoc. Do pouhé hodiny od jejich telefonického hovoru pak z Lutína vyrazily automobily se stroji a dělníky. Po týdenní úmorné práci s dopravou techniky do podzemí skutečně dokázali vodu z podzemního řečiště vyčerpat a umožnili vědcům vstoupit do dosud neprobádaných míst jeskynního systému. Co na tom, že o pár dní později bylo veškeré zařízení zničeno povodní. Pořízený dokumentární film a nebývalý zájem médií zajistil, že od té doby už každý znal slogan: „Na pumpy jsou Sigmundi!“
Ještě větší legendou se ale stal výrobek Johanna Schichta. Jeho mýdlo s jelenem, kterému byla věnována mimořádná reklama, získalo nehynoucí popularitu, pomohlo mu překonat těžké období ztráty tří čtvrtin trhu po rozpadu rakousko-uherské monarchie a úspěšně přežilo až do dneška.
Podobně je dodnes známá i reklama světového krále knoflíků Jindřicha Waldese. U vzniku jeho slavné dívky s patentkou v oku („Miss KIN“) stál jeho přítel malíř František Kupka a významný výtvarník Vojtěch Preissig.
Netradiční reklamu k podpoře odbytu svých výrobků dokázali využít i zakladatelé firmy Laurin a Klement. Vsadili na tehdy populární dálkové závody motocyklů. Měli několik továrních jezdců, z nichž nejslavnější byl Václav Vondřich. Jejich motorky byly považovány za takřka neporazitelné a závodní úspěchy měly obrovský vliv na jejich odbyt. Účast na závodech jim později pomáhala i s prodejem jejich automobilů.
Investice do masivní reklamní kampaně pomohla překonat ztrátu dvou třetin odběratelů po rozpadu Rakouska-Uherska i obilnému králi Hynku Zátkovi. Jeho těstoviny se staly známými nejen v celé Československé republice, ale byly exportovány až do jihovýchodní Asie.
Pojem se stal i z výrobků Arnošta Dadáka z Valašského Meziříčí. Jeho firemním krédem, které se objevovalo i na výrobcích, bylo „Vždy s úsměvem.“ Slavnými se staly jeho skleníky, ve kterých pro reklamní účely pěstoval kávovníky a čajovníky. Významní hosté tak ke kávě či čaji dostávali také čerstvou větvičku příslušné plodiny.
Díky reklamě se nesmrtelnou stala i firma Brouk a Babka. Jejich moderní obchodní domy, zejména funkcionalistická stavba v Ostravě a později funkcionalistický palác Bílá labuť v Praze s osmimetrovou otáčející se neonovou labutí je proslavily podobně jako jejich zvukomalebný reklamní slogan: „Ví to otec, ví to matka, kde je firma Brouk a Babka.“
Na reklamu velmi dbal i další slavný podnikatel Karel Šroubek. O jeho první restauraci Pražané věděli ještě dříve, než ji otevřel a jeho Grandhotel Šroubek na Václavském náměstí (po znárodnění hotel Evropa) se stal symbolem kvality. Karel Šroubek prezentoval svůj podnik různými slogany, vymyslel hotelové logo, vlajku, měl vlastní fotbalovou jedenáctku, vydával kuchařky. Není proto divu, že i za socialismu jeho hotelu lidé nadále říkali Šroubek.
6. Péče o zaměstnance
Ke znakům všech slušných předválečných podniků patřily i dobře fungující systémy sociální péče o zaměstnance. Velkorysé sociální vymoženosti a vůbec snaha o zvyšování kvality života zaměstnanců a jejich rozvoj se takovým podnikatelům vracely v podobě firemní hrdosti a oddanosti zaměstnanců. Zejména v obdobích krizí se pak mohli spolehnout na jejich odhodlání firmě pomoci a těžkosti překonat i díky jejich obětavému úsilí.
K příkladným vzorům péče o zaměstnance patří například podniky Friedricha Wanniecka, Johanna Schichta, bratrů Sigmundů, Jindřicha Waldese či Rudolfa Pachla.
Friedrich Wannieck vybudoval ve druhé polovině 19.století v Brně obří továrnu na stroje pro cukrovarnictví. Její výrobky se vyvážely nejen po celé Evropě, ale i do Jižní Ameriky, USA a Indie. Wannieck pro své dělníky vypracoval velmi pokrokový systém nemocenského, úrazového a sociálního zabezpečení, do jehož fondů sám přispíval nemalými částkami. Dokonce vybudoval dělnickou kolonii pro zdravotně postižené zaměstnance své firmy.
Kvalitou života svých zaměstnanců se už před 1.světovou válkou zabývala vícekrát zmiňovaná společnost Johanna Schichta. Její zaměstnanci měli k dispozici moderně vybavenou ordinaci závodního lékaře, spolehlivý systém nemocenského pojištění, sprchy, prostory pro vzdělávání a volný čas, závodní jídelnu, mateřskou školku, firemní byty, lázně s bazénem i kadeřnictví.
Obdobně se chovali bratři Sigmundové, kteří v Lutíně postavili společenský dům, bazén, stadion a další zařízení pro své zaměstnance. Důmyslný systém sociálních fondů a bytovou výstavbu pro své zaměstnance zavedl a financoval i Jindřich Waldes. Modřanská továrna RUPA Rudolfa Pachla pak například nabízela dělníkům domky, bezplatné stravování i lékařskou péči.
7. Společenská odpovědnost
Úspěšní předváleční podnikatelé považovali za samozřejmost, že se podíleli na správě věcí obecních. Na rozdíl od mnoha podnikatelů současných tak ale činili proto, aby svými prostředky pomáhali k obecně prospěšnému rozvoji. Tato jejich činnost se samozřejmě příznivě projevovala na pověsti jejich podniků i výrobků.
Za příklad nám mohou posloužit pardubický podnikatel Josef Prokop, stavitel a mecenáš Josef Hlávka, Josef Frič, Hugo Salm, Friedrich Wannieck či Jindřich Waldes.
Už významný podnikatel 19.století hrabě Hugo Salm působil jako buditel a mecenáš vědy a umění. Byl přítelem obrozeneckých myslitelů, významných umělců a vědců té doby, věnoval se rozvoji školství, dal popud k založení tehdejšího Františkova muzea v Brně, které obdaroval financemi i sbírkami.
Vědu sponzoroval i Josef Frič, který z výnosů podnikání vybudoval na přelomu 19. a 20.století hvězdárnu v Ondřejově. Observatoř pak v roce 1928 daroval státu a dnes ji provozuje Astronomický ústav AV ČR.
Vzdělávání i sport významně podporoval i Jindřich Waldes. Zejména však byl známým mecenášem umění, který po sobě zanechal rozsáhlé sbírky.
Josef Prokop vybudoval největší podnik ve střední Evropě na vybavení mlýnů a turbín. Po celá desetiletí působil v zastupitelství Pardubic a v letech 1910 až 1915 ve funkci starosty. Usiloval o podporu chudých válečných domácností, zasloužil se o elektrifikaci, přestavbu centra i výstavbu betonového mostu přes řeku Chrudimku. Za hospodářské krize byl jedním z nemnoha východočeských podnikatelů, kterému se podařilo ji zvládnout bez propouštění.
Největším českým mecenášem však byl Josef Hlávka, který zakládal nadace, podporoval umělce, vědce i nemajetné studenty, prosadil vznik několika vzdělávacích a osvětových institucí i vydávání zahraniční literatury v češtině, na dobročinné účely věnoval obrovské finanční částky. Tím největším darem pak bylo zřízení nadace na podporu vědy, literatury, umění a nadaných studentů „Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových“, které odkázal veškerý svůj movitý i nemovitý majetek v dnešní hodnotě blížící se dvěma miliardám korun.
Za úspěchy předválečných podnikatelů jistě nestálo jen jejich vzdělání a zahraniční zkušenosti, pracovní nasazení, odvážná strategie, inovace a tvořivost, nápaditá reklama, péče o zaměstnance a společenská odpovědnost. Rozhodně ale patří ke klíčovým faktorům úspěchu, které jim pomohly zvládat období krizí. Podle mého názoru se tak mohou stát dobrým příkladem i pro současné podnikatele.